Dušičky

Nadešel, jako každý rok, čas dušiček. A proto se společně podíváme na historii a zajímavosti o tomto vzpomínkovém svátku.

Magický čas duší je v datovém rozmezí 31. 10. – 2. 11. Svátek se nazývá různě podle kultur a to buď Samhain, Všech svatých, Památka zesnulých, Dušičky, Velký Sabat či Slavnost mrtvých.

S tímto svátkem jsou spojovaná božstva smrti, Hekaté, v keltské kultuře Cernunnos a Cailleach.

Symboly tohoto svátku jsou lebka, dýně, granátové jablko, masky a lucerny.

Svátek mrtvých neboli lidově „Dušičky“, jsou podle křesťanské tradice vzpomínkou na zesnulé, kteří na tuto skutečnost nejsou ještě připraveni, nedosáhli věčné blaženosti a jejich duše pobývají v očistci. Tento svátek připadá na 2. listopad, tedy den po svátku Všech svatých.

Svátek Všech svatých vychází z události vysvěcení původně antického chrámu Pantheonu v Římě v roce 609. Tento svátek předcházející dušičkám je tak vzpomínkou na zemřelé, kteří dosáhli věčné blaženosti. Podle římskokatolického kalendáře jsou Dušičky vzpomínkou na všechny věrné zesnulé, podle protestantské církve Památkou zesnulých.

Svátek mrtvých se už v křesťanském světě slaví od 10. století, v roce 998 jej zavedl benediktýnský opat Odillo ve francouzském klášteře Cluny. V podstatě tak reagoval na přetrvávající pohanské obřady. Pravda je, že kořeny tohoto svátku jsou mnohem starší, historikové předpokládají, že je odvozen z keltského svátku Samhain, kterým pro Kelty končil starý a začínal nový rok.

Keltský svátek se slavil v předvečer 1. listopadu. Keltové věřili, že v tuto noc se svět živých a mrtvých propojuje, a proto zapalovali ohně, aby duše mrtvých přišly, ohřály se a pobyli se svými blízkými. Od 13. století se památka věrných zesnulých rozšířila a začala se slavit v 18 dalších evropských zemích.

V Římě zdomácněl svátek až ve 14. století. V tento den se v některých křesťanských zemích konali tři mše za zemřelé, tento zvyk v polovině 18. století potvrdil papež Benedikt XIV a určil jej pro kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. Od roku 1915 se tato podoba rozšířila na popud papeže Benedikta XV po celé římskokatolické církvi.

Ke svátku zemřelých se vztahovala a vztahuje řada lidových zvyků a pověr. Dříve se v podvečer Dušiček sešla celá rodina a naplnila lampu máslem, aby si tak duše mohly potřít spáleniny. Blízcí lidé se večer napili studeného mléka, aby tím své duše ochladily. Na svátky Všech svatých a Dušiček se dříve doma peklo zvláštní pečivo zvané “dušičky”. Těmi byli obdarováni žebráci, pocestní a chudí lidé v obci. V některých částech Čech se pekly „Všesvaté rohlíky a dušičky“, ty byly oproti tradičnímu pečivu větší.

V den Dušiček věřící a v určité míře i nevěřící lidé navštěvují hřbitovy a hroby svých zesnulých a zdobí je věnci, květy, svícemi a případně se za ně modlí. V minulosti naši předkové na hroby pokládali navíc kamínky. U pravoslavně věřících se objevuje zvyk výročního přípitku na hrobě, tradičního jídla na hřbitově.

V mnoha kulturách se věří, že duchové mrtvých mají zvláštní zájem na životě svých potomků a mají možnost ovlivnit jejich životy k dobrému nebo zlému. Jejich hlavním cílem je pokračování a přežití rodu. Proto jsou nejlepším zdrojem přirozené ochrany. Duchové předků s námi často jdou životem po boku strážného anděla. Objevují se hlavně, když se v rodině děje něco výjimečného, porody nebo úmrtí.

Oltář předků

Může to být jednoduchá police, skříňka nebo malý stoleček pokrytý bílým ubrusem.

Na něj můžete dát nákres rodinného stromu, fotografie, kameny z rodného místa, pamětní předměty, svíce, sklenice s vodou, váza s květinami a jiné obětiny. Voda a květy by měly být čerstvé.

Péčí o oltář duchovně pozvedáme duše svých předků do lepších sfér a zlepšuje se tak proud jejich požehnání k Vám. Posílejte jim světlo a požehnání. K tomu Vám poslouží také bílá svíce. Odpusťte jim a ulevte tak jejím duším i té Vaší.

Nezapomeňte zavzpomínat na své zesnulé, protože jsou součástí našeho bytí a zcela určitě si to zaslouží. Také nezapomínejte, že smrt je přirozený proces života a můj osobní názor je, i když to teď vyzní zřejmě nehezky, že je to vysvobození a zemřelý se dostává zpátky do opravdového domova, Nebe, kde je mu dobře a může opět více pracovat sám na sebe a časem se opět reinkarnovat. Pochopitelně, když nám zemře blízký človíček, jsme velice smutní a bolí to. Ale neměli bychom jeho duši, či jeho část duše, držet sebou na Zemi kvůli tomu, že mi sami nejsme schopni se vyrovnat s přirozeným procesem života.

Více se o duších můžete dočíst v dalším článku „Proč jsou duše svázané na zemi“.

S Láskou Vaše Sába

XoXo

Fotografie by Oldřich Mach (odimm@email.cz)

You may also like

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na