#5 Čeho se nejvíc bojím

Dalším tématem blogerské výzvy od Verunky je zamyšlení nad strachem. Se strachem se potýkáme každý a je zde od nepaměti. Máme ho zakódovaný v genech, protože pomáhal našim předkům přežít určité situace. Tato “kódování” se potom nesla generacemi a nabalovali se na sebe další zkušenosti založené na strachu a obavách. 

Banner od Verunky

Některý strach byl tedy nejspíše přínosem, ale nyní se často bojíme zbytečně. No a je to škoda, protože strach nás potom svazuje a často zbytečně. Vím, že je těžké postavit se svému strachu, ať už je jakýkoliv, ale útěk nebo zavírání očí před ním nic neřeší

Jak se postavit strachu jsem napsala v článku Zatočte se strachem, tak pokud budete chtít, můžete se na něj podívat. 🙂

No ale teď tedy k mé osobní zpovědi

Ano, i já mám své strachy, se kterými bojuji. 🙂

Dříve jsem měla opravdu velký strach ze tmy. Proč tomu tak bylo nevím – zřejmě zkušenost z minulého života. Snažila jsem se s tím ale bojovat a neustále si opakovala, že to je jen tma, kterou ale můžu prosvítit sama sebou, svou energií a vím, že všude se mnou je můj strážný anděl

Síla a světlo je v nás – můžeme prosvítit vše.

Asi největší zkouškou pro mě bylo, když jsme byli s kamarády v katakombách a průvodce nás potom poslal do menších uliček samotné. To by nebylo tak zlé, svítilo tam světlo, ale průvodce potom to světlo zhasl. Naprosto jsem ustrnula na místě a nemohla se hnout. Naštěstí se mnou hnulo vědomí, že za mnou jsou další návštěvníci, kteří se nemůžou vrátit a já musím jít vpřed. Nehledě na to, že hned za sebou jsem měla svého nejlepšího kamaráda, který měl také své strachy, a proto jsme se z tama museli dostat co nejdříve. Je to sice malý příběh, ale pro mě byl jedním z klíčových okamžiků. 

Dalším mým bubákem jsou pavouci

Já vím, že se říká, že nosí štěstí, ale mně tedy spíš přináší hrůzu. Vadí mi ta jejich rychlost a několik malinkatých nožiček. Pochopitelně čím jsou pavouci větší a tlustší, tím jsou pro mě děsivější

Ale i tady jsem se musela překonat, když jsem fotila fotky pro mé Andělské pohlazení k různým článkům a do zásoby. Musela jsem si lehnout do hlubokého listí, kde se ale bohužel hemžilo snad tisíc malinkatých, rychlých pavouků. Bohužel to místo bylo na fotku (spíše sérii fotek) naprosto ideální a jinde to nebylo ono. 

Takže jsem se překonala, lehla a čekala až se budu moct zase pohybovat. Neustále jsem si opakovala, že jsou to jen malincí tvorečkové, kteří jsou ze mě vyděšení chudáčci víc než já. No, nebudu ale lhát, vážně jsem se těšila až budu moct jít. S tímto strachem se pořád peru. 

Hlavně mít odvahu postavit se svému strachu.
Photo by @photoodimm

Další věc není strach, ale spíše je prostě nemám ráda – klauny

Nepřijdou mi roztomilí, šťastní ani smutní. Přijdou mi vážně děsiví a to mi přišli už od dětství – dříve než jsem mohla shlédnout nějaké ty horory.  

Tak to jsou mé strachy. A co Vy? Z čeho máte strach a snažíte se s nimi bojovat? 

Mějte se andělsky!

S Láskou Vaše Sába

XoXo

You may also like

2
Komentujte

avatar
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors
Verča Recent comment authors
  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Verča
Host

Oh klauni, ti jsou děsiví, to je fakt. To už je druhý příběh co slyším o těch katakombách, že tam lidem zhasínají 😀 To je to jako baví, trápit druhé? 😀 Díky za článek 🙂

trackback

[…] Články účastníků výzvy:Andělské pohlazení […]