Dalším tématem blogerské výzvy od Verunky jsou vzpomínky na dětství. 🙂 Na to vzpomínám ráda, jako asi většina z nás. Vždy jsou vzpomínky na hezké časy, ale i na časy těžké. Většinou si duše zapamatuje ty hezké a z těch nehezkých si vezme ponaučení do života. 🙂 Podělím se tedy s Vámi o pár mých hezkých zážitků, na které ráda vzpomínám.
Mé dětství bylo super!
Nebylo sice bez mráčku, ale které dětství takové je? Jako malá jsem s rodiči procestovala téměř celou naši vlast, protože naši vždy říkali, že je zapotřebí nejdřív poznat pořádně vlastní domovinu než člověk vyjede do ciziny. Takže teď můžu vycestovat za hranice – teda až se znovu otevřou. 🙂
Své dětství jsem trávila hodně venku – v přírodě, na horách, na zahradě, výlety,…
Lyže ve 3 letech
Když mi byly 3 roky, postavili mě naši poprvé na lyže – na kačenky. 😀 Našla jsem fotku z mé první chvíle na lyžích, kdy mě přidržuje má nejstarší ségra. Kdo jste četli sekci O mně, tak víte, že mám 3 starší ségry – babinec.
Lyžování mě bavilo, ale začátky byly úsměvné.
Když jsem se učila jezdit, bylo zapotřebí se první naučit BRZDIT. To se mi stalo párkrát osudným, ale jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že ve vysoké rychlosti, když zabrzdíte v prašanu, můžete ostatní krásně zasněžit. 😀 Jo, v tomto ohledu jsem byla škodolibá, ale praktikovala jsem to nejčastěji jen na známých nebo rodině.
No ale zpět k těm dvěma vzpomínkám z učení brzdit. Ze začátku jsem sjížděla jen malý kopeček, kdy pak následovala chvilka rovinky a pak tam stála kůlna (stodola?) na dřevo. Jednou při obvyklém sjezdu jsem ale nějak nezabrzdila a najela přímo do kůlny. Pamatuju si praskání dřeva, popadaná polínka a to, že jsem bečela, protože jsem se lekla. Zajímavé ale bylo, že jsem do kůlny najela předkem, nespadla jsem, ale kombinézu jsem měla roztrženou na zadku. 😀
Další mou příhodou, kdy jsem jaksi nezabrzdila, je zahučení do studny. Byla na konci sjezdovky, mírně stranou. Všichni jsme věděli, že tam je díra v zemi a vždy jsme se ji vyhýbali. Já na ni ale jednou zapomněla a zahučela do ní. Vzpomínám si, že na mě ještě před tím máma volala ať tam nejezdím. Zahučela jsem do ní ale naštěstí jen jednou nohou až po svůj bok, takže mě naši tahali ven a já řvala, jako pardál. Naši se báli, že mám polámanou nohu, ale když mě následně prohlédli, divili se, proč tak řvu, když mi nic není. Mezi vzlyky jsem jim oznámila, že bečím proto, že jsem ztratila lyži i s lyžákem ve studni. 😀 Byla to pro mě velká ztráta!
Pak jsme jezdili pravidelně několikrát každou zimu.
Často jsme byli v přírodě, nejraději jsme trávili čas v Beskydech, kde měli známí horskou chatu Martiňák. Byla tam krásná příroda, čerstvý vzduch a já tam byla dost často skrz své onemocnění dýchacích cest, takže jsem tam byla jako doma. 🙂
Často jsem ráda pomáhala tetám v kuchyni i za barem. 😀 Navíc jsem se ráda ochomýtala na dvoře, kde byli kočky a doga Fík. 🙂
S Fíkem, neboli Nanynkou (na tohle jméno slyšel nejlépe – líbilo se mu), mám taky super zážitek. Jednou utekl z řetězu a téměř celý den jsme ho nemohli najít. Jímala nás hrůza, protože všude kolem chaty byl jen hluboký beskydský les. Houpala jsem se s mámou na houpačce, když z lesní cesty vyjel muž plnou rychlostí, kterou mu dovolil jeho moped, a hulákal strachy. Hned za ním se hnal Nanynka. Rozběhla jsem se s mámou, abychom ho chytily. Máma na mě volala: “Chyť ho Sabi!”, protože jsem mu byla nejblíž. Čapla jsem ho za obojek, ale protože velikostí byl vůči mě takovým menším poníkem, svalil mě na zem a táhl za sebou. Máma na mě volala: “Pusť ho Sabi!”, ale já držela, když jsem ho konečně chytila. Navíc v lesích byli medvědi a vlci, kteří by mohli Nanynce ublížit.
Stáhl mě ale pod stojící auto, takže jsem ho nakonec pustit musela. Naštěstí Nanynka si uvědomil, že je doma a zastavil se. No a mě nakonec dřela máma s tetou ve sprše ze štěrku, který se mi dostal pod kůži, když mě Nanynka potahal po štěrkovém parkovišti. Odnesl to hrudník, břicho a nohy. 😀
Jinak na Martiňáku byly často školy v přírodě, tábory a různá soustředění, a protože jsem člověk přátelský a nikdy mě naši nepustili na tábor, neměla jsem problém se vetřít mezi děti a zapojovat se do různých her. Vedoucí se pak často divili, že jim jedno dítě přebývá, ale vždy si mě nechali. Tak pořád lepší, když jim jedno dítě přebývalo než chybělo. 😀
U babičky a dědečka jsem to milovala!
Tam jsme jezdili každý víkend na zahradu, kde jsme pomáhali. Děda měl slepice, králíky, včely, prase, velký sad a zahradu, vinice a jednu dobu měl i kozu. Hlavně měl fenečku německého ovčáka Kerinku. Zaháněla každý večer slepice z rozsáhlé zahrady a sadu zpět do jejich výběhu, naháněla sousedovic kočky v zahradě (nikdy ale žádné neublížila) a když jsem jako malá sáňkovala na mírném kopečku podél vinice, běžela vedle mě a tahala mě zpět nahoru.
Dědeček byl akční člověk a vášnivý rybář, takže nám se ségrou často ukazoval, jak se kuchají ryby, jak se jmenují vnitřnosti a co je jejich funkce a jak se dělá krmení (návnada) pro různé druhy ryb. Jednou chytl velkou štiku a to byla velká radost.
Přikládám ještě pár foteček z dětství.
Při prohlížení fotek jsem narazila na jednu, která se teď opravdu hodí do mé aktuální fáze života. Rozhodla jsem se letos pustit do autoškoly a konečně, ve svých 29 letech, si udělat řidičák. Tato fotka nejlépe vystihuje, jak se budu tvářit za volantem – soustředěnost a hrůza. 😀
Bylo příjemné se ohlídnout zas za dětstvím a vzpomínky. A co Vy a Vaše vzpomínky z dětství? Která je Vaše nejoblíbenější vzpomínka?
Mějte se andělsky!
S Láskou Vaše Sába
XoXo
