Každý z nás má své jedinečné chování a zvláštnosti, které ho charakterizují. Někoho mohou tyto zvláštnosti na druhých štvát a rozčilovat, ale neměli bychom nikdy zapomínat na to, že i my máme své zvláštnosti, které si mnohdy neuvědomujeme a můžeme tím štvát jiné. Proto bychom se k sobě měli chovat s pochopením a nalézt tu starou dobrou střední cestu. 🙂 O tom je téma blogerské výzvy od Verunky pro tento týden. 🙂
Také já mám své zvláštnosti, kterými druhé občas štvu, ale některé tím fascinuji. Většinou se jedná o podobně “postižené” lidi, jako jsem já. 🙂
Nemám ráda, když je doma nepořádek.
Tak to má asi většina lidí, ovšem někteří zas mají tu schopnost, že je jim to naprosto jedno – a to u nich beru, jako jejich charakteristický znak, se kterým nic neudělám.
Já osobně mám ráda, když jsou věci doma na svém místě, čímž občas štvu Oldu – ale jen občas, protože jinak je tak taky spokojený. 😀
Než si lehnu do postele, je to menší maraton.
Obdivuji schopnost jiných, kteří se prostě večer seberou a jdou si lehnout – fakt jim to trochu závidím. 😀 Já než si jdu lehnout, musím mít vše tak, aby mě to ráno nerozhodilo. 😀
Takže musím mít umyté nádobí, kuchyňskou linku, vyskládanou myčku, přenést pelíšky psů do ložnice, zkontrolovat, jestli máme zamklé bytové dveře, vyhodit zbytečné věci na konferenčním stolku, atd.
Pak až si můžu v klidu lehnout s vědomím, že hned z rána na mě nebude čučet nedodělaná práce nebo zbytečný nepořádek. 😀
Podtácky, podtácky…
Nepoložím si skleničku na stůl, aniž bych si pod ní nedala podtácek. Nenásilně to vyžaduji po přátelích a rodině u nás doma, ale taky to tak dělám, když jsem u někoho na návštěvě. Nemám ráda kolečka na nábytku – myslím si, že je škoda ničit si věci takovou maličkostí.
Musím tedy říct, že tohle tolerují všichni v mém okolí a v naší přátelské rodince. Dělají to už tak nějak automaticky, ale jednou jsem si všimla, že se na mě kamarádka tak trochu polekaně podívala, když si dala flašku Frisca na stůl bez podtácku. Při tom to byla chvilka a sotva jsem to zaregistrovala.
Zeptala jsem se Oldy, jestli působím nějak přísně, protože jsem si nebyla vědoma toho, že bych někdy něco řekla přísně nebo výhružně. Naprosto mě svou odpovědí odzbrojil. 😀
Prý si to sama neuvědomuju, ale dokážu se zatvářit přísně, byť na sekundu, a to občas vyděsí. Tohle si vážně neuvědomuju, ale pravděpodobně i kvůli tomu, že to mám po mé mámě – všiml si toho právě Olda. 😀
V práci to se mnou není jiné – vše musí být na svém místě.
Nemám ráda, když dojdu do práce na dvojitou terapii a vidím, že nejsou vyhozené zbytky od citronu, nádobí není v myčce, odšťavňovač citronů je zaneřáděný, propisky se válí po celé lince, sklenice od medu je upatlaná, atd.
To musím ihned napravit, jakmile se převléknu do pracovního oblečení. Potřebuji mít kolem sebe čisto, vše na svém místě, protože pak ta práce jde lépe od ruky a příprava netrvá dlouho. No a hlavně tudy prochází klienti a je potřeba, aby byli v krásném a čistém prostředí – což jde udržet.
Ovšem je zde věc, která je hodně asi zvláštní – potřebuji mít seřazené barevné propisky na stole, za nimi obal od pH papírků, které při práci používáme, propisky musí být zavřené a vše nezbytné k práci uklízím.
Holky si na to už zvykly. Naše managerka je právě jeden z těch stejně “postižených” lidí, jako já, takže ta je spokojená a má kolegyně to bere s úsměvem. Psala jsem to už v jiném článku a zopakuji to znova – tam, kde jsem, jsem šťastná a lepší kolektiv si člověk nemohl přát. Pochopitelně i já ale beru jejich zvyky v potaz a naše soužití je podle mě v pořádku. 🙂
Má zvláštnost, kterou jsem sdělila po mé mámě, se nevyhnula ani našim chlupáčům.
Moje máma nás nikdy nemlátila, ale za to nám dokázala vymluvit pěknou díru do hlavy a vzpomínám si, že jednou jsem si opravdu z duše přála, aby mi spíš dala přes zadek a já měla pak klid.
Minulý rok jsem si ale uvědomila, že to stejné aplikuji na našich psech a pak si všimla, že to dělám i na našich kamarádech – než abych je seřvala a dohádala se.
Musím ale uznat, že jednou mi ujely nervy a pěkně jsme se chytli s dlouholetým kamarádem, ale tam bylo mnoho nakupeného za ty roky a spíš to bylo už ze zoufalství. O tom se ale tady bavit nechci – to jsme uzavřeli.
Ovšem můj poznatek ohledně našich chlupáčů – to “promlouvání do duše” na ně fakt funguje! 😀 Nejvíc na naši bullinku Letty.
Když udělá něco, co fakt je přes čáru a ví, že tohle se nedělá, začnu na ní svůj monolog, a když se začne stahovat a lehne do pelíšku, jdu za ní a mluvím, mluvím, mluvím.
Nekřičím, ale mluvím klidným, přísným tónem.
Olda se vždy pousmívá, protože mu celá situace přijde vtipná.
Letty pak většinou projde několika fázemi: vypadá sklesle, pak se urazí, pak na mě kouká a nakonec zkusí za mnou dojít. Dokážeme se spolu nebavit i půlku dne.
Olda jednou došel z práce, psi ho šli vítat – Letty vyloženě šla a neběžela, koukla na něj, povzdechla si a vrátila se do pelíšku, a on se mě ptal, jestli se spolu nebavíme a co zas udělala, že jsem ji vymluvila díru do hlavy. 😀
A pak že zvířata nemají duši. Ale MAJÍ!
Naštěstí tohle se u nás nestává tak často a čím je starší, tím je moudřejší. 🙂
No, tohle by byly asi moje největší zvláštnosti. Možná jste se v tom někteří taky našli a věřím, že spoustu lidí má jiné a větší zvláštnosti než já. 🙂
Ovšem zase jste mě více poznali a třeba jste se i pousmáli. 🙂
Mějte se andělsky!
S Láskou Vaše Sába
XoXo
